Vzpomínám

29. srpna 2014 v 22:38 | All-No |  Téma týdne
Ležím v posteli a snažím se usnout. Oči se mi opět zaplavují slzami. Už to neřeším, den ode dne je to horší - už si ani nepamatuju kdy jsem se naposledy dobře vyspala. Vzpomínám, pláču, dusím se momenty mého života, které už jsou navždy pryč. Naneštěstí se to neprojevuje jen ve spánku. Málo jím, zavírám se v pokoji a už téměř zapomínám na výrazy jako 'smích' či 'radost'. Ale jinak to prostě nejde....

... a mám strach. Nedokážu se ho zbavit. Bojím se, že když zavřu oči, znovu ho uvidím. Zároveň se bojím je otevřít, protože vím, že tam nebude. Slyším jeho šepot v tichu, ale nerozumím mu.
Vidívám záblesky vzpomínek v tmavých koutech. Ztracených vzpomínek. Ty dávné chvíle mi vyvstávají před očima.
Najednou jako bych znovu slyšela to první "Ahoj", které mi kdysi tak dávno řekl. Znovu se mi rozbuší srdce a zadrhává dech. Kdybych nevěděla že ležím v posteli, bála bych se že snad i spadnu.
Potom se usměje. Teď už nedýchám, srdce jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Bolí to.
Ta slova kde mi říká, že mě má rád, téměř neslyším. V uších mi hlasitě hučí. Po tvářích mi stékají horké slzy. Topím se v nich a tak strašně to bolí. Chci tu bolest utišit, ale nevím odkud je. Ale tam někde vevnitř mě svírá.
A potom ten poslední výlev. Trhá mi srdce i mě celou na kousky. Sedí tam, dívá se mi do očí a já vím co přijde. Chci ho umlčet, zarazit tu větu, kterou chce říct. Křičím na něj, ale on jako by mě teď neviděl. "Mám tě rád a ty to víš. Ale oba dva bychom se trápili.". A pak se zvedá, naposledy se na mě podívá a odchází.
Ztrácí se mi ve tmě a ztrácím se tam i já. Bolí to tak strašně. Zarudlé oči mě pálí a každá nová slza přináší nové utrpení. Dech je prokládán pravidelnými vzlyky. Už je nechci skrývat, nechci je dusit v polštáři. Ruce křečovitě svírají pokrývku, bolí to, ale bojím se, že když pustím, bude to bolet ještě víc.
Nikdy jsem nepotřebovala nikoho víc aby zrovna v tuto chvíli chytil za ruku, objal mě. Aby mě on objal. Znovu se mi od mysli vkrádají zapomenuté vzpomínky. snažila jsem se zapomenout, odsunout je na tmavé tiché místo v mé mysli, aby tam mohly pokojně zemřít, ale nejde to. Věděla jsem to a vím, že tyto momenty se mnou budou až do smrti. Jak? Prostě to vím. No, spíše sem si nikdy ničím nebyla tak jistá...

Ležím v posteli, nemůžu spát. Do mysli se mi vkrádají dávné scény. Už nimi nebojuji. Nemá to smysl. Bolí to, tak strašně to bolí. Ale já něco chci mít na památku. Vždycky budu vědět, že ty chvíle byly nejkrásnější v mém životě. Teď už jsou to jen myšlenky, vzpomínky ztracené v mé mysli...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janča Janča | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 22:48 | Reagovat

To je pěkné, ale bohužel smutné. Každému se tohle nejspíš minimálně jednou stane. Někdo zapomene, někdo vzpomínky vytěsní, někdo to přejde a jiný bude vzpomínat navždy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama