Starý lapač snů

17. března 2014 v 15:27 | All-No |  Téma týdne

Stojím v davu, lidé kolem mne proplouvají jako nevydomé ryby lapájící po dechu. Z úst jim vycházejí slova a zvuky, kterým bych měla rozumět, ale mé uši je nevnínají, jak by měly. Do ušních bubínků se dostává snad jen část toho co slyším, převrací se to tam, mele, a do mozku mi proniká pouze otravné mručení a blábolení. Beze smyslu.

Jsem jako neslyšící v davu mluvících, nebo slyšící v davu nemluvících?
Prodírají se kolem mě, spěchají a neví kam. Ženou se ulicemi večerního města. Je to depresivní pohled, že jako jedíná z těch všech stojím na místě.
Vítr, který se do těchto přeplněných ulic nehodí, si pohrává s mými vlasy. Zavírám oči a nechávám se jím unášet. Dál.
Moje samota v davu mě naplňuje jakousi směšnou a nevysvětlitelnou hrdostí, na něco, co snad ani neexistuje.
Někde v dálce bijí hodiny. Jedna, dvě, tři,... Nemám sílu počítat. Jsem jako omámená. Podlamují se mi kolena, a jen má silná vůle mě stále udržuje na nohou. Kdybych spadla, ušlapou mě.
Přepadají mě myšlenky, snaží se mě unést někam dál. Dotírají na mě a stahují se jako supi po bouři. "Nechte mě být" zašeptnu, ani si neuvědomím, že je to nahlas. Ale stejně nikdo neposlouchá.
Dech se mi zrychluje. Snažím se prát se svými vzpomínkami, ikdyž stejně vím, že prohraju. Porazí mě, jako vždycky.
'Selhala jsi'.
"NE!"
'Ale ano...'
Vybavuje se mi ta vzpomínka. Je tady, stejně silná, nebezpečná a bolestivá, jako ta dávná realita. Do očí mi vhání slzy, které kanou na špinavou zem. Nemám sílu s tím soupeřit. Zavírám oči.

V hlavě znovu vidím jeho postavu, cítím jeho vůni, slyším jeho klidný dech a cítím tlukot jeho srdce. Je klidný, podmanivý a ukolébává mě k pocit jakéhosi pokoje.
Vypadá soustředěně. Ale to pouze skresluje moje vzpomínka. Nikdy nebyl soustředěný, ani klidný.
Jeho oči byly živé jako rozvlněný oceán. S velkými vlnami si vítr pouze hraje, ty malé jen hladce pročesává. V záblescích slunce se modř zbarvuje tyrkysově, přes nebesky až safírovou barvu. Drobné plamínky se objevují se záblesky myšlenek, a poté spadají dolů, do té nehorázné hlubiny.
Nic podrobnějšího tam není. Oblečení se zdá rozmazané.
A najednou se zvedá, aniž bych popravdě věděla z čeho. Ústa pronášejí poslední slova, snad na rozloučenou. Vstává, pak udělá jakýsi bezděčný pohyb podobný pozdravu a odchází do černé tmy.
Ve mě se zastavuje dech a bolestivě svírá břicho. Srdce jako by vynechávalo některé tepy, zrovna ty které jsou životně důležuté. Nějaká nadpřirozená síla mě snad drží přilepenou na místě. Jen se slzami, které stékají na mé ruce položené v klíně, sleduju mizící siluetu v temnotě. Z mých slov se řine poslední rozloučení, které ani z malé části nemůže vystihnout, co bych opravdu na rozloučenou v tuto chvíli chtěla říct.

Nadechnu se, jako bych právě strávila několik minut pod ledovou vodou. Dech i tlukot srdce je znovu přerývaný, jako by každou chvíli měli vysadit.
Najednou zaslechnu nějaký hlas. Výkřik do toho němého řevu na ulici. Nebo spíš šeptající slova do ohlušujícího ticha?
Jako na povel, na záblesk elektrického proudu se otáčím, abych zjistila co mě to rozrušilo na tolik, že jsem se vytrhla ze vého denního snění.
Mezi cizími tvářemi se mihne známý obličej, modré oči se mihnou přicházející tmou.
Zalknu se překvapením. Nohy se sami rozpohybují, a mezi těm rychlými kroky cítím naději, ale také bolest, Ta se vždycky dostaví. Kazí krásné okamžiky mého života. Vždycky.
Prodírám se davem. Strkám do lidí, narážím do nich a nevšímám si překvapených pohledů. Už nevidím jeho tvář, ale jdu pouze za instiktem. Jako hladová šelma. Slyším jeho dech i srdce i mezi těmi desítkami lidí kolem mě. Ten jeho poznám.
Ocitám se na kraji ulice před nějakým obchodem, kde prodávají staré cetky a dekorativní věcičky. Rozhlížím se po ulici, hledám záblesk, náznak... jeho.
Zírám do ulice, která se pomalým tempem začíná vyprazdňovat. Stojím tam, jako socha, bez pohybu. Čekám. Po několika minutách přestávám počítat čas.
Je pryč. Je pryč a už se navrátím. Tohle, jako by moje mysl nedokázala pochopit. Vypínám. Nevím kolik je hodin, kdy mám být doma.

Ulice je prázdná, tedy až na mě. Už dlouhou dobu jsem se nepohnula.
Nádech, výdech. Uvědomuju si, že už tady nemám co dělat. Svůj čas jsem už promrhala.
Mozek znovu vysílá signál do údů, a ty se bezděčnými pohyby vydávájí pryč.

Vítr zavane, a na místě, kde jsem ho naposledy viděla, se zamihotá drobné peří starého lapače snů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AlessaR. AlessaR. | 17. března 2014 v 16:13 | Reagovat

Dlouho jsem už nečetla tak skvěle napsaný příběh. Moc hezký

2 All-No All-No | Web | 17. března 2014 v 16:27 | Reagovat

[1]: Moc děkuju :)

3 Barbora Barbora | E-mail | Web | 2. dubna 2014 v 0:03 | Reagovat

Opravdu hodně procítěný text, úplně mě z toho mrazilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama