Zima

1. února 2014 v 12:14 | All-No |  Téma týdne
Stojím tam, s rukama v kapsách. Kolem pofukuje ledový vítr, dotírá na mě. Je jako ledová ruka, která mě hladí. Prozatím. Chce, abych mu uvěřila, že nemá vedlejší úmysly. Ale já mu na to neskočím, nejsem hloupá. Z toho už jsem vyrostla. Dotírá na mě jako dítě, které si chce hrát. Dnes nemám náladu na jeho provokaci. Ale kdysi jsem ji měla.

Tehdy bylo všechno jednodušší, už jenom proto, že jsme byli dva. Jak se říká, dva na lásku, dva na bolest i zármutek. Prostě DVA.
Pamatuji, jak jsme ruku v ruce běhali s větrem po poli, pod nohama nám křupal sníh. Vločky se nám snášeli na kabáty, rukavice a čepice, a my jsme se je snažili počítat. Hráli jsme s větrem a s oblaky na honěnou a pozorovali smutně stojící stromy a snažili se je rozesmát. Když vysvitlo slunce, lehli jsme si do silné bílé pokrývky sněhu a užívali jsme si těch vzácných a prchlavých paprsků. Pro nás neplynul čas....Byli jsme prostě šťastní.

Ale časem se to nějak zvrtlo. On odešel, a já zjistila, že všechny ty chvíle mohly vlastně být jen pouhý sen, protože on to jen hrál. Zradil mě. V první chvíli mě vyměnil jako panenku v obchodě.

A tak z těch krásných vzpomínek zbyly jen tiché otázky: "To jsem milovala jen já?". Vypadalo to, že všecho co říká a dělá, je pravda. Že to myslí vážně. A on to hrál. Musím ale uznat, že velmi dobře, protože jsem mu věřila.

Po našem rozchodu jsem ještě někdy chodila na místa, kde jsme bývali spolu. Snažila se utíkat s větrem a oblaky, ale byla jsem příliš pomalá. Vločky mi rychleji roztávaly na rukou, že nešli spočítat, stromy nejevily známky života. A sluneční paprsky už nehřály jako dřív.

A teď jsem sama, sama na lásku, na bolest i zármutek. Prostě SAMA. A všechno je složitější.


Až autobus mě probudil z tichého dumání. Trochu jsem se lekla, ale rychle jsem se vzpamatovala a nastoupila...
.....
Začalo jaro. Sníh se rozpustil a z vloček se staly kapky podobné démantům, stromy oživly ze zimního smutku. Tráva se zazelenala a parsky začaly hřát. Ale já už jsem zapomněla je cítit.


(miluju vymýšlení příběhů... Vaše All-No)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Barbora Barbora | E-mail | Web | 1. února 2014 v 12:48 | Reagovat

Já nemám slov, čtu to už podruhé a je krásný, každý kdo si prožil něco podobného se do toho musí vcítit. A věta "Hráli jsme s větrem a s oblaky na honěnou a pozorovali smutně stojící stromy a snažili se je rozesmát." mě donutila lehce se usmát na obrazovku.

2 Sarinka Sarinka | Web | 1. února 2014 v 12:55 | Reagovat

:O wow! To je úplne nádherné! Talent! :) Mimochodom máš nádherný design! :3

3 All-No All-No | Web | 1. února 2014 v 13:17 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že se líbí :)

[2]: Děkuju :))

4 Mišel Mišel | Web | 1. února 2014 v 13:21 | Reagovat

krásne napísané :) :-) O_O

5 Terka Terka | E-mail | Web | 1. února 2014 v 13:23 | Reagovat

Opravdu moc pěkná povídka, do níž jsem se velice snadno vcítila a četla se sama :) málem jsem se u ní rozplakala, jak byla dojemná za což ti patří oba palce nahoru :-)

6 Étrange et fou créature Ge Étrange Étrange et fou créature Ge Étrange | E-mail | Web | 2. února 2014 v 11:32 | Reagovat

Krásné. Opravdu. Tenhle styl psaní mám strašně ráda. :3

7 All-No All-No | Web | 2. února 2014 v 12:02 | Reagovat

[4]:,[5]: moc děkuju :)

[6]: Tímto stylem píšu nejraději, lépe se do příběhu vcítím :-)

8 Agáta Agáta | Web | 2. února 2014 v 14:36 | Reagovat

Krásný příběh :-)

9 Káč Káč | 19. února 2014 v 11:28 | Reagovat

páni, fakt moc hezky napsané O_O nikdy bych nic takového nenapsala  :)

10 All-No All-No | Web | 19. února 2014 v 15:03 | Reagovat

[9]: ale napsala :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama