Sen

14. ledna 2014 v 19:06 | All-No |  Moje příběhy
Zajde slunce vyjde měsíc...
/povídka o snu/



Jako obvykle jsem se převalovala na své posteli a hledala kousek místa, které ještě není tak zahřáté. Udusávala jsem peřinu, dokola přestlávala polštář, až se mi povedlo najít vhodnou polohu ke spánku.
Uvolnila jsem všechny svaly. Hlavou mi probíhaly proudy myšlenek, které, ač jsme se snažila, nešly zastavit. Zaposlouchala jsem se do ticha noci. Někde v dálce odbíjely kostelní hodiny půlnoc.
Venku projelo po hlavní cestě vedoucí kolem domu auto. Do otevřeného okna se opřel závan větru, a já jsem ucítila čerstvý noční vzduch. Převalila jsem se na bok směrem ke zdi, abych byla dál od světla pouliční lampy, které pronikalo přes nedokonale zatáhle žaluzie dovnítř do pokoje. Zvony přestávaly odbíjet, a mě se začala zmocňovat únava.
Padala jsem dolů, do černé nekonečné tmy...
Otevřela jsem oči a zamžourala jsem do tmy. Cítila jsem neuvěřitelný strach a taky mé srdce, které bilo, div, že nevyskočilo z hrudi. Prudce jsem odhodila peřinu a vstala jsem. Z toho nepromyšleného pohybu se mi až zatočila hlava. Došla jsem k oknu a rychle jsem vytáhla žaluzie.
Otevřel se mi pohled na ulici, kterou jsem tak dobře znala. Ale něco mi na ní přišlo neznámé, snad nepříjemná atmosféra poblikávající lampy. Noc, ikdyž zatím klidná, nevěstila nic dobrého.
Najednou jsem si uvědomila, že musím utéct. On příjde. Nevěděla jsem kdo, ani proč, jenom mě moje vlastní mysl hnala pryč.
Vzala jsem si ze skříně triko, kalhoty a mikinu, které jsem si nakonec ještě v pokoji oblékla roztřesenými prsty, v předsíni jsem si ještě kvapem obula tenisky a vyběhla jsem na ulici.
Zmocnila se mě panika. Co mám dělat? Utíkám, ale před čím? Nebo spíš před kým? Můj mozek vyslal signál mým nohám.
Rozběhla jsem se ulicí, směrem k poslednímu domu na ní, který jsem kolem plotu oběhla a vydala se do lesa.
Stromy na mě dotíraly svou hrůzostrašnou noční atmosféru, a na jednom z nich se ozvala sova. Moje nohy běžely, a moje mysl přemýšlela na plné obrátky. Věděla jsem že musím běžet, není jiná možnost. Alespoň se pokusím si tímto zběsilým úprkem zachránit svůj holý život. Ale před čím, nebo před kým? Na to už mi mozek odpověď nedal. Musím běžet. Musím.
Přestala jsem přemýšlet nad čímkoli dalším, až jsem doběhla na nějakou mýtinku. Měsíc vylezl zpod mraků, a já se mohla rozhlédnout kolem sebe. Nic mi nepřipadalo známé, nic jsem v tom strašidelném šeru nepoznávala. Schovávala jsem se uprostřed lesa, ztracená nejen fyzicky, ale i v myšlenkách, které se míhaly v mé hlavě a nedovolovaly mi nad ničím přemýšlet.
Z bloumání mě vytrhl nějaký zvuk. Byl tichý, normálně bych se nad ním ani nějak nepozastavovala, ale teď jsem věděla, že může být rozhodující mezi mým životem, či smrtí. Ale proč?
Přes šero, na které si moje oči pomalu, ale jistě zvykaly, jsem viděla se mihnou nějakou postavu. Zarazil se mi dech v plicích. Zastavil se několik metrů ode mě.
I v jemných měsíčních paprsích jsem poznala jeho obličej. Byl to on, ten, kterého jsem tolik milovala, ten, který pro mě tolik znamenal. Teď byl tady. Chtěl mě zabít.
Změnil se. I když se v jeho kráse odráželo jakési kouzlo, které mě k němu přitahovalo, už to nebyl člověk, kterého jsem tak milovala. Upírská krása pro mne nic neznamená. Jeho kdysy snědá pleť se změnila v jakousi bledou roušku pokrývající jeho tělo. Dříve krásné tváře vybledly, a už nezdobily jeho obličej jako dřív. Rty, kdysi plny úsměvů a radostných slov, ztratily své původní kouzlo. Jeho proměna se ale nejvíce podepsala na jeho očích.
Když jsem ho viděla naposledy, byly jeho oči jako nekonečné oceány kouzelné modři, která toho, kdo se do nich podíval, ponořila do čisté vody člověka s dobrou a laskavou duší, vtipnými připomínkami a v mém případě i vzpomínek na chvíle, které jsem s ním prožila. Všechno bylo pryč. Nedívaly se na mě oči plné přátelskosti, ale oči žhnoucí plamenem té nejrudější červeně a toužící po mé krvi.
Rozešel se pomalým krokem ke mě. Věděla jsem, že je to konec, ale svým tempem mi ještě dával čas na několik posledních myšlenek.
V první chvíli jsem zanadávala na toho, kdo mu to udělal, kdo mu takto - alespoň podle mě - ublížil. Potom jsem dostala strach a pocítila jsem k němu jakousi nepřátelskost. Tu jsem ale rychla zahnala. Věděla jsem, že i když se v následujících vteřinách stane cokoli, nebudu mu to dávat za zlé. Rozhodla jsem se, že se na něj nebudu zlobit, když to udělá, protože moje láska k němu je silnější než cokoli jiného.
Další jeho krok, a já jsem si uvědomila, že nejspíšumřu. Ale budu to vítat. Ano, vždycky, když jsem nad smrtí přemýšlela, chtěla jsem zemřít pro někoho, koho mám ráda, nebo miluji. Teď to byla ta chvíle. Sice neumřu s vědomím, že někomu alespoň zachráním život, ale svým způsobem to bylo pro něj. On se nakrmí.
Hleděli jsme na sebe. Jeho tvář byla naprosto kamenná, bez výrazu. Až když mrkl, v jeho očích s zalesklo cosi povědomého.
Hlavou mi prolétly desítky vzpomínek - pohledů, pozdravů a nevyslovených přání. Nikdy jsem mu to, že ho miluju, neřekla, protože jsem mu nechtěla ublížít. A teď už k tomu nikdy nebudu mít příležitost. V tom zlomku sekundy jsem v něm znovu spatřila jeho lidskost, to, co js na něm tak milovala. Nedokázala jsem si přiznat, že je konec. Navždy.
"Bojíš se?". Jeho hlas byl jiskrnější, než jaký jsem ho znala. Lehký větřík ho nesl po mýtince, a utichal až v nejčernějších místech skrytých pod stíny stromů. Trefná otázky.
"Nikdy bych se nebála, tebe ne." - až mě překvapilo, jak byl můj hlas jistý, bez náznaku jakéhokoli strachu... Ale já se přece měla bát. "I když víš co tě čeká...". Neptal se, spíš to konstatoval. Z jeho hlasu vyzařovalo, že ví, proč jsem se nebála, ale stajně jsem to musela říct. "Nediv se, víš co jsem k tobě cítila než...", ale neměla jsem sílu doříct tuto až přílíš dětinskou větu. Než se z tebe stal upír.
"To už je pryč, už nikdy to nebude moct být stejné," odpověděl mi. "Ale ano, může to být stejné - to záleží na tobě," vydechla jsem, "nebo to může být jiné a ... lepší - to záleží na mě.".
Zadíval se mi znovu do očí a já jsem zpozorovala slzu. Jednu jedinou, tichou a tolik znamenající slzu.
"Tenhle kluk, kterému jsi tolikrát odpustila, který od tebe vždy dostal novou šanci, kterého jsi milovala... už umřel. Není tady, už nikdy nebude.". A náhle stál u mě. Ikdyž byl silný, lehce mě chytil za ramena.
Opřel svá ústa o mé čelo. "Ten kluk to totiž věděl. A jediné, čeho litoval, že za svůj život pokazil, je to, že tě nikdy nemohl vyslechnout. V tomto ohledu byl hluchý. Ale litoval toho...".
Věděla, že mu dělá velkou bolest udržet se před svou přirozeností, že trpí velkou touhou ji zabít.
"Jediné co bych si přál," šeptl do tmy, " bylo aby to co cítíš, on poznal dřív, než bylo pozdě. Je mi to líto..."
Srdce mi bušilo. Slzy i kanuly po tvářích a odkapávaly na měkou lesní půdu pode mnou. Dech mi ztěškl. A uvědomila jsem si, že chci umřít. Pro tuto chvíli. To že mu na mě záleželo, když ještě žil, bylo to, co jsem celý život chtěla. Teď jsem byla ochotná umřít. A navíc - nemůžu žít na světě, kde on už není.
Mezitím se je rty přesunuly ke krku. Cítila jsem, jak odhaluje špičáky, a pak...
... jsem se s trhnutím probudila. Srdce mi bušilo, celá jsem se třásla a břečela jsem. Několik minut mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to celé bylo jenom sen. Vstala jsem a došla jsem k potemnělému oknu. Roztáhla jsem žaluzie a zadívala jsem se do temné ulice. Teď už jsem nechtěla utíkat. Zato jsem si uvědomila jednu věc.
Možná se mi to jenom zdálo, ale třeba alespoň jedna část toho snu je skutečná...
Miluju ho, a jsem pro něj ochotná udělat cokoliv. Ale první mu to musím říct, nebo znovu bude přílíš pozdě...
All-No
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Áďa Áďa | 30. ledna 2014 v 19:41 | Reagovat

Veri..Fakt moc krásné..
Tak dojemné!!! :-)  :-)  :-)

2 All-No All-No | Web | 31. ledna 2014 v 13:46 | Reagovat

[1]: díky zlatíí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama