Dark night

10. prosince 2013 v 18:49 | All-No |  Moje příběhy
Tak jsem zase dostala můzu (ano, ta se mi objevuje jenom občas...), že bych mohla napsat takový krátký citový blábol...

Párty se moc dobře neodvíjela. Na parketu nebylo moc lidí, snad jen několik štěbetajících přátel zdělujících si své nové zažitky z dneška. Kolik tak mohlo být? Deset? Atmosféra snad získala takový nádech kvůli času, nikdo ještě ani nebyl tak unavený či tak poblázněný, aby vzburcoval společnost k nějaké větší aktivitě.
Několik lidí se pohupovalo v tonech nějaké známé písničky či broukalo pár slov, která z ní poznali.
Procházela jsem přes dřevěný parket snad pro vodu, nebo ještě pro něco k snědku. Z této chvíle si toho už moc nepamatuju. Pak jsem do něj málem narazila. Stál tam, upřeně se na mě díval a nastavoval mi svou náruč. Jeho dokonalý obličej na mě v šeru zářil a jeho upřímný úsměv mě dostával na kolena.
V první chvíli mě napadlo, že se zbláznil. Ne, to je tou únavou po namáhavém dni, nebo snad "opilostí" ze sladké minarálky. Co mě to postihlo, jaký blud? Nespadla jsem na schodech a nestratila vědomí? Nemám halucinace? Měla jsem hrozivé nutkání se otočit. Ale bála jsem se, že za mnou bude stát někdo, komu opravdu patří jeho pozornost.
Toto nutkání trvalo snad dvě sekundy. Víc jsem si dovolit nemohla.
Udělala jse k němu jeden nejistý krok. Byl asi o hlavu vyšší než já, takže abych mu viděla do očí, musela jsem se lehce zaklonit. Téměř se mi nervozitou rozklepaly nohy.
Další asi dvě sekundy jsme tam stáli naproti sobě a dívali. Jeho oči byli osvícené, takže kdybych chtěla, dokázala bych z jeho výrazu přečíst možná i něco víc. Ale nedokázala jsem to. Srdce mi divoce bušilo a nebylo mi dovoleno více přemýšlet.
Druhý krok už mě přivedl až k němu.
Nastavil mi náruč, ale já jsem se nedokázala přimět k ničemu jinému než další sekundě tichého přemýšlení. Chytil mě kolem pasu. Jeho ruce se lehce zabořily do mého svetříku. Byla jsem jako ochromená, ale moje ruce se sami od sebe zvedly a objaly ho.
Nepamatuji si písničku, nepamatuji si vlastně ani jak to začalo či skončilo, ale bylo to krásné - to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.
Vlastně až teď si pamatuju několik detailů.
...To jak se mi moje ruce zabořily do jeho košile. Nikdy jsem ho nechtěla pustit. Věděla jsem, že kdybych byla dost silná, tak bych ho ani pouštět nemusela. Ale taková já nejsem. Nemohla jsem mu ublížít, ne teď, ne tady. Kdybych mu řekla, co právě citím, zranila bych ho a zničila i tuto kouzelnou chvíli.
...Opřel si o mě hlavu a já jsem se opřela o něj. Najednou neexistoval nikdo jiný než on. Byli jsme tam sami. Nebo tak jsem se alespoň cítila. Cítila jsem najdenou tolik věcí. Jeho dech na tváři, jeho lehké sevření, JEHO.
Mohlo to trvat sekundu, minutu, hodinu,... Jenom jsme se tak houpali, kdybych se v tu chvíli nekousla do rtu, pochybovala bych, jestli to není jenom sen.
A pak se jeho ruce pustily mých boků. Téměř jsem zakolísala, jak jsem si najednou bez něj připadala slabá.
Zase se na mě podíval. "Děkuju" a byl pryč...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama